Takový kolosálnější kolo-výlet

Takový kolosálnější kolo-výlet

(Za ZigZagCycling tým napsal Zbyněk M.)

Mezi lety 2016 a 2017 jsme s přítelkyní podnikli 15-ti měsíční dobrodružnou cestu na jízdních kolech, kterou jsme zahájili i zakončili v rodném Ústí nad Labem a mezitím se podívali až na japonský ostrov Hokkaidó. Založili jsme si za tím účelem partnerský cyklo-cestovatelský tým ZigZagCycling. Chtěli jsme „urvat", co se dalo, na kolech. I přes naše environmentálně-dobrodružné smýšlení, se kterým jde cestování na bicyklech velmi dobře dohromady, jsme se ale (z různých objektivních důvodů) občas uchýlili i k jiným formám dopravy. Vlastními silami jsme nakonec zdolali přes 19000 km. Já většinu z této vzdálenosti odšlapal na rámovém setu Kolos. I díky nadšení lidí, kteří jízdní kola Kolos vyrábějí, se naše cesta mohla uskutečnit. V následujícím článku si můžete o našem dobrodružství přečíst něco víc.

Inspirace

První aktivní seznámení s dálkovou cyklistikou u mě a mé partnerky Zuzky proběhlo v roce 2015 na bezmála měsíčním putováním po Arménii. Během onoho výletu, kdy jsme si vše potřebné pro život na cestě vláčeli s sebou, se nám podařilo nejen poznat krásy té hornaté země. Taky jsme se naučili něco víc o sobě a lépe poznali jeden druhého. Vedlejším produktem pak bylo zjištění, jak nevlídný může být podzim v Arménii, co se počasí týče. Místní nás nejednou ujistili, že tak špatné počasí v tuhle roční dobu snad ještě nezažili. A my nepamatujeme, že bychom kdy tak mokli.

Bylo to těžké, ale krásné, a my pochopili, že nemůže zůstat jen u tohoto výletu. Přes veškeré nesnáze, a někdy snad právě pro ně, jsme si celý ten výlet náramně užili. A tak ještě než jsme sedli do letadla z Jerevanu zpět do vlasti, začali jsme přemýšlet, kam vyrazíme na kole příště.

Postupně jsme došli k tomu, že příště nechceme zahájit jakoukoli delší cyklopouť vmáčknutí do sedadel letadla. Příště vyrazíme od domu a dojedeme nejmíň do Indie, řekli jsme si. Zprvu možná s lehce žertovným nádechem. Netrvalo ovšem dlouho a z onoho žertu se stal celkem jasný plán: Na kole do Indie a třeba dál.

Stačilo už jen pár maličkostí, které vlastně byly na celé akci tím nejtěžším: přimět rodiny, aby nás nehnaly na psychiatrii, vybavit se, ještě něco našetřit, stanovit datum odjezdu, dát výpověď a konečně začít žít sen.

 

Začátek první velké cesty

Na konci května 2016 jsme tedy opravdu šlápli do pedálů nových a šíleně obtěžkaných kol. Start ve Slavíčkově ulici v Ústí nad Labem, dílčí cíl v Indii, v té době ještě neznámo kde přesně. V hlavě jsem měl Himálaje a Ladak...

Trochu jsme se s tím vším nákladem zprvu potáceli, ale to si brzy sedlo. První etapy byly docela náročné. Ještě jsme totiž nebyli naladění na to, že jsme na dlouhé cestě a není třeba závodit ani nikam spěchat. V úplném začátku se mi proto Zuzka svěřila i s obavou, že si není jistá, zda „toto“ opravdu chce následující rok provozovat každý den. I takové potácení si velmi brzy sedlo. My začali žít cestou a cesta se stávala naším životem.

Jeli jsme spokojeně, potkávali krásné lidi i lidi méně příjemné (ale těch výrazně méně) a každý den řešili vlastně jen to nejzákladnější – jídlo a nocleh, případně nějakou tu hygienu. To ale bylo jen první krátké přechodné období na cestě.

S tím, jak se načítají odšlapané kilometry, musí člověk začít řešit i ne zcela základní potřeby. Alespoň che-li mít trochu jistotu, že bude moci ještě nějaký ten čas jet dál se stávající výstrojí. Například je třeba měnit řetěz, občas vyčistit namáhané komponenty kola a naolejovat jejich pohyblivé části. Zkrátka údržba. Dokud lze vše zvládat svépomocí, je to radost. Jakmile se stane něco závažnějšího, je to starost, problém, který se musí vyřešit, překážka, již je nutné odvalit z cesty, abyste mohli jet dál. Při pohledu zpět si právě takové situace budete cenit, protože to jsou ty momenty, kdy se učíte, vyvíjíte, hledáte způsoby, zkoušíte svoji motivaci...

 

První větší problém

My jsme se do jedné takové situace dostali relativně zkraje naší cesty. Na Ukrajině v Oděse, odkud jsme pluli trajektem přes Černé moře, se mi v přístavu stala dost úsměvná nehoda. Alespoň na první pohled. Předním kolem jsem v téměř nulové rychlosti omylem najel do mezery velkého kanálu – to protože mě Zuzka začala „trápit“ požadavky na zmrzlinu a já neudržel pozornost. Přece jsem měl plnou hlavu toho, abychom se řádně a včas nalodili na trajekt! Jak se nakonec ukázalo, plavidlo mělo zcela ve shodě s ukrajinským způsobem fungování „pouze“ dvanáct hodin zpoždění. Nebylo tedy vůbec nutné být na Zuzku nepříjemný, času na nanuk bylo dost.

Trestem za moji nerudnost mi byla ona nehoda, kdy jsem se zasekl kolem v kanálu a z bicyklu ladně sestoupil. Nejprve jsme se tomu opravdu zasmáli, zanedlouho jsme ovšem zjistili, že to až tak vtipné nebude. Jízda na kole byla nějaká divná. Nemohl jsem jet rovně, předním kolem jsem se zasekával o láhev umístěnou na spodní straně rámu. Chvíli jsem nechápal, ale zevrubnější ohledání stroje odhalilo zásadní problém – ohnul jsem rám. V předo-zadním směru se můj bicykl po náhlém zastavení předního kola vlivem setrvačnosti vlastně smrskl – výrazně obtěžkaný zadek by byl rád pokračoval v přímočarém rovnoměrném pohybu. Směr působení setrvačné síly byl naštěstí rovnoběžný k rámu, a tak po menších úpravách bylo kolo schopné jízdy. Ale kdo by chtěl jet přes půl světa na kole s ohnutým rámem?

Bylo hned jasné, že tento problém budeme muset nějak řešit, abychom mohli bezstarostně šlapat dál. Čekaly nás dva dny plavby, kdy jsme sice měli čas na přemýšlení o různých variantách, ale zato odpadala možnost konzultace s kýmkoli zasvěcenějším. Internet na palubě ukrajinského trajektu jsme očekávat nemohli. Byl jsem mrzutý z nejistoty i z toho, že se mi podařilo zničit nové kolo. Naštěstí mě Zuzka, jak to v takových situacích umí, opět brzy přivedla na správnou cestu – tedy přestat mrmlat nad tím, jaký to máme hned zkraje problém, a začít hledat konstruktivní řešení.

Než jsme připluli do gruzínského Batumi, měl jsem v hlavě několik nápadů, a tak jsem hned po připojení k internetu začal zjišťovat, jak jsou reálné. Nejprve jsem pátral po tom, dá-li se takto ohnutý rám narovnat. Jelikož jde o rám ocelový, narovnat se dá. A existuje na to i speciální nářadí. Že by někdo v Gruzii takové nářadí vlastnil, na to jsem mohl zapomenout. Ale štěstí jsem se rozhodl zkoušet, neboť ze zkušeností vím, že lidé v této části světa jsou jaksi šikovnější a často si poradí i s minimem prostředků. Nakonec se ukázalo, že ani v Gruzii, ani v Arménii, kterou jsme projížděli dál směrem do Íránu, se nenašel nikdo, kdo by si na narovnání rámu troufl.

Tak jsme šlapali dál a doufali, že rám někde ve sjezdu nebo v náročném terénu nepraskne. Kdykoli jsem měl možnost, snažil jsem se na internetu nějak pohnout s naším problémem. Dost dlouho jsem si dopisoval s výrobcem našich kol. Dlouho i proto, že doba, kterou potřebovali zástupci kanadské firmy na odpověď, odpovídala spíše výše zmíněným ukrajinským zvyklostem. Stejně naše korespondence nakonec nebyla plodná, protože když už se z Kanady uvolili, že by mi prodali pouze rámový set (ačkoli obvykle prodávají jen kompletní kola), jeho cenu stanovili na takovou výši, že pro nás (navíc s poštovným z Kanady) byla zcela nereálná. Samotný rám by stál skoro stejně jako celá kola, která jsme pořídili se slevou. Jelikož jsme si cestu financovali sami z úspor, mohli bychom po takovém nákupu jet leda tak zpátky domů.

 

Když už docházela naděje

V Arménském Jerevanu jsme strávili asi dva týdny u kamarádky. Vyřizovali jsme si íránská víza a marně obcházeli cyklistické obchody a dílny. Z domova se nikdo ze známých neozýval s nápadem na řešení. Jednou večer jsem proto opět brouzdal internetem a zadával do vyhledávače řetězce již použitých slov v různých obměnách, když tu jsem se doklikal na facebookovou stránku jisté české firmy, kterou jsme do té doby neznal. Tato firma s vtipným a přiléhavým názvem Kolos nabízela půjčení cestovního kola výměnou za fotografie z výletu. Krásný koncept, řekl jsem si, a opět mi svitla jiskřička naděje.

Ještě ten večer jsem do Kolosu napsal email s odvážným návrhem. Popsal jsem naši situaci a Kolosáky směle vyzval, ať nechají svůj rám otestovat na cestě „kolem světa“. Možná i proto, že všechna předchozí volání o pomoc zůstala nevyslyšena, odhodlal jsem se tentokrát k dost smělému výkřiku. „Tak vy vyrábíte původní česká cestovní kola? Pošlete mi prosím rám, podpořte naši cestu, a otestujte si, co vaše kola zvládnou.“ Stručně napsáno, asi takto zněl onen výkřik.

Ačkoli se zdála má žádost troufalá, padla na úrodnou půdu a já brzy ve své schránce našel velmi příjemný email s kladnou odpovědí. S Kolosáky jsme začali řešit kompatibilitu mých komponentů a jejich rámu i způsob, jakým ke mně rám dostat.

Jelikož vůle bylo dost, veškeré dílčí překážky jsme překonali. Rám doputoval se Zuzky maminkou do Dubaje, kam nás přiletěla navštívit. Můj ohnutý rám naštěstí vydržel přejezd celé Gruzie, Arménie i Íránu. V Dubaji, kam jsme dopluli přes Perský záliv, jsme z něj s pomocí profíků z jedné cyklodílny sundali všechny součástky a přesunuli je na nové modré kolosální tělo.

 

A jelo se dál. Nejdřív vlastně letělo

V Dubaji jsme se potěšili se Zuzky maminkou a já se brzy mohl těšit taky se svým novým kolem. Dřív, než jsem stačil nový bicykl zajet, už jsem ho zase částečně rozkládal, abych ho vměstnal do krabice a v té následně do letadla.

Ačkoli jsme na naší cestě moc létat nechtěli, nebylo nakonec zbytí. Cesta po zemi do Indie pro nás kvůli neprůchodné byrokracii a špatné bezpečnostní situaci v Pákistánu zůstala bohužel uzavřená. Na druhou stranu jsme se do Indie dostali právě včas, abychom se mohli vydat do horských oblastí Ladaku, do indického Himálaje. Hned ze startu se tedy Kolos vydal překonávat pětitisícová sedla a těžké terénní cesty.

Vedlo se mu dobře a jeho majiteli rovněž. Prožili jsme spolu mnohé nezapomenutelné chvíle a vydřeli spoustu těžkých kilometrů. Se Zuzkou už jsme bohužel partnersky neladili tak jako na začátku, kdy jsme sedlali stejná kola. To je poznámka pronesená s nadsázkou, samozřejmě. Důležité bylo, že se díky zdárnému překonání prvního většího problému utužilo naše přesvědčení, že se jen tak nedáme. A tak kdykoli přišla nějaká další „jobovka“, zkušenost zavelela zachovat chladnou hlavu a přemýšlet. Rám kola už nebyl zdrojem starostí, leč únavě začaly podléhat jiné součásti výzbroje, především nosiče.

Kolosácký rám ze zeslabované oceli se osvědčil jako skvělý parťák. Ocel poskytuje relativně dobrou pružnost a zároveň velkou pevnost, a proto je jasnou volbou pro všechny, kdo se s kolem chtějí vydat někam dál a natěžko. Je na ni zkrátka větší spolehnutí než na hliník, který se nyní běžně používá pro výrobu rámů sportovních kol nižších výkonnostních kategorií.

Já jsem i díky Kolosu nakonec bez starostí o rám bicyklu mohl po boku své partnerky Zuzky dokončit naši první velkou cyklistickou expedici, v rámci níž jsme se podívali až na sever japonského souostroví, na zmíněný ostrov Hokkaidó. S Kolosem jsme si společně odkroutili pěkných asi 18000 km a dost si na sebe zvykli. Ještě tomu není dlouho, co jsme se z naší cesty vrátili. Na cyklistiku teď už u nás není úplně ideální počasí, ale Kolos zcela nezahálí. Alespoň drobné projížďky v okolí Ústí mu dopřáváme. Už se ale těším, až spolu vyrazíme zase na nějakou rozsáhlejší cestu.

 

 

Doplňující fotografie